Po znovuuvedení jezuitského řádu do českých zemí v druhé polovině 19. století se jezuité vrátili do Brna až po druhé světové válce. Nikoliv však ke kostelu Panny Marie, ale do moderního, před válkou a během války budovaného biskupského gymnázia na Barvičově ulici. Zde po dva roky nejprve sídlilo řádové filosofické učiliště, od školního roku 1947/48 pak mohla být konečně zahájena výuka na gymnáziu. Již po roce však bylo gymnázium zestátněno a akce K v roce 1950 znamenala konec tohoto krátkého veřejného působení jezuitů v Brně.

Po válce. Vznik školy a konviktu

Na zahájení školní výuky v září 1945 nebylo ani pomyšlení, a tak se hledalo náhradní řešení. Proto byla bu­dova na dva roky zapůjčena Tovaryšstvu Je­žíšovu a to zde umístilo svou filozofii (čle­ny řádu, studující první část teologie – filozofii, celkem jich tehdy bylo asi 30). Rek­torem se stal P. Šilhan, avšak poté, co byl jme­nován provinciálem, ustanovil nového rektora P. Františka Vojtka (28. lis­to­padu 1946). O žaludky se jeden rok sta­ral scholastik Nevtípil se svým ta­tín­kem. Ještě dnes pamětníci vzpomínají, jak výborně vařili.
5. září 1946 konečně po delším vá­há­ní udělilo ministerstvo školství po­vo­le­ní ke zřízení školy. Bylo však pozdě na za­há­jení výuky, a tak pro šk. rok 1946/47 vznikl pouze konvikt (ma­lý se­mi­nář) pod vedením diecézního kněze re­gense P. St. Buriana.
Vedle fi­lo­zo­fic­ké­ho insti­tutu, který navštěvoval mj. dnes kar­dinál Ján Chr. Korec SJ, fun­go­val v budově i obno­vu­jící se malý se­mi­nář, který již druhým rokem řídil jezuita P. Alois Galatík. Obyvatelé konviktu pro­za­tímně navště­vovali kla­sické gym­ná­zium na Le­gio­nář­ské ulici (tř. kpt. Ja­ro­še).
O rok později v září 1947 bylo zpro­voz­něno gymnázium. Vyučovat se za­ča­lo ve skromných podmínkách, neboť ústav stále nebyl zcela dobudován. Ne­by­la dokončena kaple a věž, chyběly omítky, oplocení, úprava hřiště, vnitřní a vnější zařízení.
Po odstěhování filozofie do Děčína v červenci 1947 byla v budově zřízena ­kolej SJ. Ta byla do­mo­vem pro všechny je­zuity působící v gym­náziu nebo v ma­lém semináři.
Vi­ce­rektorem koleje a re­gen­sem se­mi­náře byl jmenován P. Ga­la­tík, ře­di­te­lem gym­názia P. dr. Jan Smrž SJ, ge­ne­rál­­ním prefektem konviktu P. Karel Šupa SJ a spirituálem P. Jaroslav Oveč­ka SJ. Domácí práce včetně vaření měly na sta­rosti sestry z kongregace Škol­­ských sester de Notre Dame.
V prvém školním roce studovalo na gymnáziu celkem 171 studentů v pěti třídách, 145 jich bydlelo v konviktu. V ná­sledujícím roce mělo gymnázium tříd sedm. V konviktu mohli bydlet ti, kdo podepsali P. rektorovi, že chtějí po gymnáziu odejít studovat teologii (cel­kem zde bydlelo 154 tzv. ma­lých semi­na­ristů).
V srpnu 1948 byl jmenován novým rektorem domu P. Zgarbík SJ a P. Ga­la­tík SJ odešel do Prahy. Vystřídala se také řada dalších jezuitů.
 
Plánování rozvoje
 
Přestože situace po únoru 1948 nebyla jednoduchá, plánovali jezuité na školní rok 1948/49 pořídit tyto věci: žá­kov­skou knihovnu, několik pingpongových stolů, 12 souprav ministrantského oble­če­ní, divadelní garderobu a hudební ná­stroje všeho druhu.
 
Zrušení školy
 
Doba se však rychle měnila. Na podzim 1948 byla škola zestátněna, konvikt však zůstal ještě poměrně nezávislý.
Další výrazné změny se projevily před začátkem školního roku 1949/50. Novou školskou reformou bylo bis­kup­ské gymnázium v Brně úplně zrušeno a profesorský sbor rozpuštěn (z jezuitů směl pouze P. Zgarbík vyučovat ná­bo­ženství ve 2., 3. a 4. ročníku). Nižší gym­názium bylo uzavřeno a noví stu­denti se nesměli přijímat. Zbývající vyšší ročníky byly změněny na čtyřleté studium a začleněny do gymnázia Jo­se­fa Kudely (dnes gymnázium na tř. kap. Jaroše), odkud také docházeli vyučující profesoři. Budova na Žlutém kopci tak mohla svému původnímu určení sloužit ještě skoro jeden rok.
 
Dozor StB v konviktu
 
První kroky k definitivní likvidaci kon­viktu byly podniknuty v předjaří roku 1950. Ráno 15. března se konala porada v kanceláři tajemníka KSČ v Brně. Vzá­pětí nato se vydalo komando na zátah proti škole: tvořili je krajský škol­ní re­fe­rent soudruh Šulc, krajský cír­kev­ní ta­jem­ník soudruh Kalina, krajský bez­peč­nost­ní referent Skřepek, dva usta­novení referenti pro gymnázium a kon­vikt Ka­rel Hanák a Josef Sýkora a po­mocný per­sonál. Po příjezdu ke ško­le tři příslušníci StB hned obsadili vrátnici a telefonní centrálu a řada dal­ších obstoupila celou budovu (což vzbu­dilo pozdvižení mezi ostatními oby­vateli Žlutého kopce). Sou­druzi z KSČ oznámili P. Zgarbíkovi ze­stát­ně­ní konviktu a dosazení dozoru. Byly za­pe­četěny kanceláře a od bratra Jocha pře­vzaty veškeré doklady o hos­po­daření konviktu. Zdá se však, že akce nebyla domyšlena a precizně projednána. Oba dosazení dozorčí StB (Karel Hanák, Josef Sý­ko­ra) si totiž už 17. 3. stě­žo­va­li, že ne­mají nikoho na hlídání telefonní ústřed­ny a vrát­nice, takže do budovy mo­hou přicházet podezřelé oso­by.Co se v budově hlídané příslušníky StB dělo, se dá vyčíst z jejich vlastních záznamů (zápis StB z 20. 3. 1950):
Trochu nepříjemností však bylo s dvoupokojem P. Zgarbíka. Jmenovaný nám byl již při poradě se zástupcem KV‑StB označen jako osoba podezřelá a velmi rafinovaná. Proto jsme vyčkali, až P. Zgarbík pozdě v noci ulehl, odpe­če­ti­li jsme jeho dvoupokoj a vykonali jsme tam prohlídku veškeré korespondence a spisů. Nebylo nám však do té doby známo, že členové řádu T.J. zde mají budíček již v 4.30 hod., a tak se stalo, že tito zahlédli z kaple osvětlenou místnost Zgar­bí­kovu. Jmenovaný pak krátce před šestou hodinou ranní zaklepal na dveře své kanceláře a když jsme otevřeli dveře, viděli jsme, že týž si s sebou přizval asi 6 dalších jezuitů, o nichž nám řekl, že si je přivádí jako svědky. V přítomnosti těchto nám vytýkal, proč jsme jej k prohlídce nepřizvali, že je to protizákonné, neboť prý tam má také soukromý byt, dovolával se Ústavy Republiky a poukazoval na to, že úkon tohoto rázu přísluší v případě nějakého podezření jen policii. Nakonec pro­hlá­sil, že v takovém případě bychom tam mohli nalézt ledacos. Této poznámky se chopil také přítomný jezuita František Hron, který k tomu ještě dodal, že v ta­ko­vém případě bychom mohli najít také nějaký arzenál zbraní, jako například se prý nalezl v Nové Říši. Tuto jeho poznámku jsme nechali nepovšimnutu, ale Zgar­bí­ko­vi jsme řekli, že se to stalo jen pro počáteční náš nával práce, jeho samotného jsme při­zvat opravdu chtěli, ale že jsme nevěděli, ve které místnosti ústavu tuto noc spal…
 
„Velký pátek“
 
13. dubna 1950 provedla komunistická policie přepad klášterů a řeholních do­mů po celém území republiky. V té době žilo v budovách bývalého gym­ná­zia a v konviktu šestnáct kněží, čtyři scho­las­tici a dále pět bratří. Přepadu se účast­nilo množství policistů uni­for­mo­va­ných i v civilu a jezuité pochopili, že se jedná o zatýkání.
Rektor P. Zgarbík byl převezen do cen­tra­lizačního kláštera pro řeholní před­sta­vené v Želivě, ostatní do vězení v Bo­ho­su­dově.
Seminaristů bylo 140. Žáci nižších tříd byli posláni domů, vyšší ročníky mohly zůstat do konce května. Na zby­tek školního roku si museli najít ná­hradní ubytování. Bývalí posluchači BiGy většinou do­kon­čovali studium na Legionářské (tř. kap. Jaroše), zpočátku však nesměli ma­tu­rovat. Po velkých potížích byla ma­tu­rita některým umožněna hned, dalším po roce nebo po dvou, a jiným vůbec ne. Pro studium na vysoké školy z nich nebyl doporučen nikdo, přesto se ně­ko­li­ka z nich různými oklikami podařilo vysoké školy absolvovat.
Po zabrání gymnázia bylo od 8. čer­vence 1950 do budovy nastěhováno vo­jen­ské Žižkovo gymnázium, pak vo­jen­ská akademie a nakonec stavební fakulta VUT v Brně, která zde sídlila až do roku 1991.
 
Pavel Filka
 
Převzato z Bulletin Jezuité 2/2006 a Bulletin Jezuité 2/2005